Ilona Duchoňová: 30 let v práci, která má smysl

V sociálních službách se mluví o profesionalitě, důstojnosti a lidském přístupu. Za těmito pojmy vždy stojí konkrétní lidé. Jednou z těch, kteří dávají těmto hodnotám opravdový význam, je Ilona Duchoňová – naše kolegyně, která už 30 let pracuje s lidmi s mentálním a kombinovaným postižením. Děkujeme, že si u této příležitosti našla čas a podělila se s námi o své vzpomínky a zkušenosti.

Kořeny v dětství

Ilona vyrostla v České Olešné, nedaleko zámku, kde tehdy žili lidé s mentálním a kombinovaným postižením. Její babička tam pracovala a Ilona za ní často chodívala.

„Jako malá holka jsem obdivovala jejich háčkované oblečky na panenky a jiné výrobky.“

Po zkušenostech v jiném oboru se nakonec rozhodla nastoupit právě do zařízení, které jí bylo blízké nejen místem, ale i srdcem. Dnes působí jako vedoucí přímé péče a její pohled na službu se opírá o osobní zkušenost, respekt a trpělivost.

Změna přístupu i pohledu na klienta

Ilona byla svědkem postupné proměny celého systému. Zkušenosti z minulosti dnes vnímá s pochopením kontextu doby.

„Zažila jsem nepartnerský přístup k lidem s postižením, restrikce i takzvaná klecová lůžka. Zažila jsem i spoustu skvělých kolegyň, které chtěly změnu, ale doba to neumožňovala.“

Zásadní posun vnímá zejména po roce 2006, kdy vstoupil do praxe zákon č. 108/2006 Sb., který přinesl do sociálních služeb nový směr.

„Začaly se zavádět standardy kvality, které nám pomohly lépe uchopit naši práci a zároveň dávaly větší důraz na individuální přání a potřeby každého klienta. Člověk s intelektovým znevýhodněním začal být více vnímán jako partner, který má právo spolurozhodovat – třeba o tom, jak chce bydlet, jak tráví den nebo s kým se stýká. Péče a asistence se začala více přizpůsobovat konkrétním lidem, jejich zvyklostem a rytmu života.“

Malé krůčky, velké pokroky

Jedním z nejsilnějších momentů pro Ilonu byla konfrontace s tehdejším názorem, že lidé s mentálním postižením nejsou schopni učení.

„Nejvíce mě překvapil názor, že lidé s mentálním postižením nejsou vzdělavatelní a že se už nic nemůžou naučit. Léta praxe mi ukázala, že tomu tak není. Při dobře odvedené asistenci se klienti sociálních služeb dokáží někdy malými krůčky posouvat ve svých dovednostech a schopnostech. Jako asistent z toho pak mám velkou radost.“

A právě to je pro ni jedním z největších motorů – vidět reálný dopad služby na kvalitu života klienta.

„Zažila jsem mnoho silných momentů – klienti se naučili sebeobsluze, navázali znovu kontakt s rodinou, někteří si našli partnera a dnes žijí ve společné domácnosti.“

Když práce dává smysl

Ilona říká, že práce jí dává jistotu, kreativitu a radost z úspěchu.

„Obohacení života, radost z úspěchu, kreativitu – vymýšlení nových pracovních postupů a hledání nových řešení při asistenci klientovi.“

A že má smysl, si připomíná často:

„Jsou to radostné chvíle, když vidím, že se díky naší práci lidem opravdu daří – začleňují se do společnosti, zvládají zaměstnání a žijí spokojenější život. “

Jak si srovnat myšlenky

Práce v přímé péči a vedení týmu je někdy náročné. Ilona má své cesty, jak znovu nabrat sílu:

„Někdy je opravdu moje práce náročná. Pak mám ráda klid, zahradu, četbu a péče o pejska – to je moje útočiště, když potřebuji dobít energii. Stačí chvíle mezi květinami, se zajímavou knihou nebo procházka se čtyřnohým parťákem – a hned je člověku líp.“

Z generace na generaci

 „V našich službách dnes pracuje i moje dcera – je vedoucí týmu stejně jako já. Jako dítě se mnou jezdila na zájezdy s klienty. “

V jejich rodině se tak péče o druhé přirozeně předává z generace na generaci.

Vzkaz nováčkům

Pro ty, kteří o práci v sociálních službách teprve uvažují, má Ilona jednoduchý, ale důležitý vzkaz:

„Do naší služby přichází na praxi studenti a někteří přistupují k našim klientům se strachem a ostychem, protože veřejnost často vnímá lidi s intelektovým postižením negativně. Proto bych jim ráda vzkázala, aby k nim přistupovali jako k ostatním lidem v určitém věku. I naši klienti si rádi povídají, chodí na pivo, do kina a užívají si společenský život.“